Soustředění na vodě mělo rekordní účast, řádil organizátor i nováček
Tak konečně! Letité tabu bylo prolomeno a na konci června Bukanýři vyrazili na své první soustředění na vodě, jehož cílem bylo zdolat slovenskou řeku Hron. Účastnilo se ho třináct členů, kteří mají co dočinění s bukanýrským dresem. Jak už se stalo tradicí, začalo se pěkně od podlahy a pokračovalo ve velkém stylu. Rekordní účast si vyžádala i rekordně drahý výlet a věřte, že inflace byla to poslední, co ho způsobilo.
Veselí vodáci a Pintové
Ve středu odpoledne se u Tesca v Hrabové sešli Vláďa, Kuba, Pinta, Skála, Dufer, Hany, Roman, gólman Roman, Budík, Válec, Henke, Tibor a Mates a ve třech autech vyrazili na zhruba tříhodinovou cestu do Bánské Bystrice, kde se ubytovali a vyrazili do centra města vyzkoušet místní restaurace a zábavu. Večer se nesl v poklidné atmosféře, povečeřelo se a oficiálně zahájilo již dvanácté soustředění v historii bukanýrského klubu.
Na druhý den se Bučka vydala na první díl cesty. Před vyplutím odstartoval třetí ročník Pana Bu, jehož dvojnásobným držitelem byl usměvavý Dufer, a zároveň mistrovství světa v pití bluesky. Hned jeho první kolo vyvolalo kontroverzi, když se soutěžilo s umělohmotnými panáky. Výsledkem byl postup favoritů a nazlobený Pinta, jehož zradila neochota pomoct umělohmotnému nesmyslu na dno sklenice piva.
Následoval nástup na lodě a třináctikilometrový úsek končící v kempu pod názvem Táborisko Mlynčok. Hned od úvodních kilometrů bylo zřejmé, že to žádná procházka růžovým sadem nebude, zvlášť když poměrně brzy číhala první hospoda. Nicméně bylo zapotřebí se posilnit jídlem i tekutinami, aby se mohlo vyrazit na další dlouhou cestu.
Cesta ubíhala rychle, ale jelo se hrozně pomalu. Šest kánoí, jeden kajak a lahodné kulinářské tekuté pochutiny, to u Bukanýrů znamenalo, že se každou chvíli někdo koupal. Pintové, jak byla nazvána posádka lodi bratrů Kuby (také nazýván „hloupej Pinta“) a Pinty, tak museli každou chvíli někomu na pomoc. Tu se snažil zastavit u břehu Dufer, jenž jinak jezdil solidně, tam se zase převrátila posádka ve složení Henke – Budík. Druhý jmenovaný vždy jen nešťastně sledoval, jak mu další petka s alkoholem mizí někde v dáli a nezbývalo než jen doufat, že ji zachytí posádka opodál.
Dobře si počínali Tibor s Válcem, kteří postupně vylepšovali spolupráci, působili na lodi jistě, což pochopitelně musel Válec dávat najevo způsobem sobě vlastním a prezentovat se jako „nejlepší posádka“.
Kde to už bylo o poznání horší, to bylo u mlaďochů. Jeden podruhé na vodě s jednodenní zkušeností, druhý poprvé. A když se k tomu přidalo nějaké to pivo navíc, nebyla to rozhodně sranda. V pokročilé fázi vyjížďky byli ve vodě takřka na každém metru. Snažící se Mates nedokázal ukočírovat gólmana Romana, který prohrával souboj s nástrahami pádlování i sebou samým a do závěrečného finiše vyfasoval zkušeného Kubu. Ani ten se však převrhnutí s nováčkem soustředění nevyvaroval.
Stále veselejší a veselejší byl postupem času zkušený zadák Vláďa. Ten sice loď mistrně ovládá a také v potroušením stavu bylo vidět, že to v ruce má, nicméně i u něj s blížícím se finišem nebyla forma nejlepší a jeho méně zkušený kolega Hany už netrpělivě vyhlížel kemp. „Už abychom tam byli,“ projelo mu hlavou nejednou.
V něm byl živo a rušno, neznámá kapela hrála velmi dobře známé hity a Bukanýři po náročné plavbě ještě vyškrábali poslední zbytky sil a na pomyslném parketu zapařili. Gólman Roman neměl dost a objednal pro všechny půlky panáků rumu, a když viděl, že se jich nikdo netknul, objednal po pěti minutách další. Nezájmu o poslední rundy večera využil Budík, jenž dostal spásnou myšlenku, nalil si je do petky a vytvořil silný koktejl pro cestu na další den.
Hanyho rozlučka a svatá Petra
Bukanýři pro Hanyho připravili na pátek a sobotu rozlučku se svobodou, která mu definitivně končí 23. července 2022. Hany rozlučku nečekal a jeho prvotní reakce byla rozpačitá, zvlášť když se podíval na Romana, jehož úkoly pro nastávající ženáče bývají legendární. Nicméně po chvíli váhaní a sdělení, co ho zhruba čeká, hodil veškeré obavy za hlavu a šel vstříc dobrodružství.
Jeho prvním úkolem bylo projet na kajaku, který byl jinak výhradně Skálovým hájemstvím, nepříliš jednoduchý úsek. Ten však zvládl s bravurou a připsal si jeden z prvních bodů poté, co zodpověděl správně otázky z připraveného kvízu. Dále pak na kajaku úspěšně odpádloval necelých deset kilometrů.
Komu se na vodě stále nedařilo, byla dvojice Henke – Budík. Pro prvně jmenovaného to bylo obtížné už z toho důvodu, že pravou nohu nemá zcela v pořádku a každý pád ho mohl stát hodně psychických sil a také další zranění. Vláďa si dokonce myslel, že to Henke po prvním dnu zdá, samotného Henkeho tato myšlenka napadla během druhého dne, ale něco ho hnalo dál, rozhodl se zůstat a udělal dobře. Navíc pak došlo k výměně Budíka a Honzy (nově duo Vláďa – Budík, Henke – Hany), což mělo pozitivní důsledek.
Dufer nadále bojoval jak s „parkováním“, tak neposedným Romanem, který často zapomněl pádlovat, zato solil jednu historku za druhou. „Ale hodně se toho dozvím,“ hlásil v dobrém rozmaru trpělivý kapitán týmu. Romanovi je však nutno přičíst k dobru velkou starost o druhé. Při jedné kolizi posádky se dotyčných dotazoval, zda je všechno v pořádku, přičemž ve chvíli, kdy řekl poslední slovo, byla jeho loď nakloněna takovým způsobem, že už nešlo zastavit její obrácení a nebohý snaživý Dufer byl s Romanem opět ve vodě. Roman si dokonce zkusil i kajak, který mu však vůbec nevoněl a když ujel asi sto metrů za půl hodiny, přenechal ho s úlevou Skálovi.
Mezitím pokračovaly úkoly pro Honzu. Ten musel doslova a do písmene vydýchat Romanův polibek, poprosit jednu z holek o nalakování nehtů (zvládnuto rychle a bez problémů) nebo poznat písně a interprety z úst ostatních kolegů. Zaujala zejména krátká a úderná ukázka Tibora „..denně vožralej, denně vožralej…“, když chvíli předtím hlásil, že zazpívá, než to zapomene. A pak ta Budíkova s minimální intonací: „Prasata se koukaj na kozy, kozy zase na ta prasata, až se neproberu z narkózy, ať je svatá Petra prsatá.“ Kdo tuto píseň neznal stejně jako za břicho popadající se většina Bukanýrů, pak si pusťte Tři sestry a píseň Svatá Petra.
Dvacetikilometrový úsek Bukanýři nakonec zvládli a zakotvili v kempu Geronimo.
Po postavení stanu a rozložení svých mokrých věcí Pinta upozorňoval ostatní kamarády, kde nemají vykonávat v noci potřebu. Jaká byla reakce ostatních, si lze snadno domyslet.
Zaujala výstavba stanu Válce s Tiborem. Odbyté, křivé, divné, srandovně stojící. Nicméně Válec si výsledek pochvaloval. „Paráda,“ hlásil ostatním hned po ulehnutí. „Fantazie,“ linulo se ze stanu ještě o pět minut později. Proč za půl hodiny zkroušeně vylezl a se sklopenou hlavou se posadil na trávník, ví nejlépe jen on sám. V noci spal venku.
Šest kilometrů a dost
Následující den se nesl zejména ve znamení hospodského sezení a sportovních aktivit, které měly určit nového vítěze soutěže o pana Bu. Kromě zvedání krýglů se Bučka utkala v disciplínách, jako byly penalty, nožičky, kolo štěstí nebo plank. Za zmínku stojí druhé místo Henkeho v penaltách, když musel používat hlavně slabší levou nohu. Vrcholem dne pak bylo večerní chytání podtácků ze stolu, které bylo velmi dramatické a každý úspěšný pokus v pokročilé fázi byl oceněn burácením a uznalým potleskem. Lidé u dalších stolů jistě netušili, o jak prestižní disciplínu jde.
Kromě soutěžních disciplín musela Bučka urazit vskutku náročnou pasáž – šest kilometrů z jednoho kempu do druhého. Dá se říct, že díky praxe z posledních dní i vyladění dvojic pro kánoe se jelo lépe a rychleji než předchozí dva dny. Přesto se pár desítek metrů před cílem nevyhnuli karambolu, jehož příčinou byla souloď. Odnesli to Dufer s Romanem, kteří se zadrhli ve vodě kvůli stromu a jejich „záchranu“ komplikovala větší hloubka vody i silnější proud. Nakonec se však s navigací zkušenější kolegů ze šlamastyky dostaly a na druhém kraji břehu už mohli vesele popisovat předešlou situaci.
V posledním kempu pak zábava proběhla naplno. Slavit bylo co – Honzovu úspěšnou rozlučku, Pintovy pětatřicáté narozeniny a nového mistra světa v pití blue sky, když štafetu od Vaňouse převzal Henke, který ve velkém finále porazil Romana. Roman si ovšem vše vynahradil následující den, když převzal trofej pro pana Bu.
V neděli ráno usoudil Vláďa na základě nálady a rozpoložení ostatních kolegů, že pokračovat na závěrečné plavbě už nemá příliš smysl a bude lepší se pomalu zabalit na cestu domů. Když telefonoval správci lodí, aby oznámil polohu, kam pro Bukanýry a jejich lodě mají přijet, uslyšel z druhé strany udivené „Iba?“.
Ano, i Vláďa si představoval, že Bučka zvládnou více než 40 kilometrů, které znamenaly necelou polovinu z plánované trasy.
Tak třeba příště.
